DEN 46 – Kamera, klapka, jedem na pokoj!

Kačka posílá audio vzkaz… naštěstí jen z lenosti, že se jí nechtělo psát. Právě jí navštívil doktor. TEN doktor, kterej má všechny ty důležitý informace 🙂 Operace proběhla dobře, navzdory nutné revizní operaci… na JIPce si jí nechaj nejspíš ještě jednu noc a pak si ji stáhnou zpět na lůžko nahoru…

V noci toho ale moc nenaspala. Budilo jí dávení a bolest na hrudi. Snad se těch hlenů brzo zbaví… otok stále mizí… hybnost do levé ruky se pomalu ale jistě vrací a i pravou už dokázala lehce pohnout…

Dneska za mnou jede návštěva… a vezou si kamery… jsem trochu nervózní, což je divný, bývám totiž daleko víc nervózní z daleko menších akcí… jakože křeče v břiše, průjem a tak… že by ty veselý prášky na psychiku a na povznesenou náladu fungovaly i na tohle? už nejsem trémista? hustý…

Dopolední blok jsem si užil parádně… dozvídám se, že tu je i bazén, ale do něj ještě nemůžu, dokud nemám zhojenou jizvu… Chození šlo skvěle, sice je ta interní protéza neohebná a nemůže se s ní mimo chodník slávy, ale i tak se s ní dá leccos trénovat… stojím například na nafouklém polo-míči a fyzio do mě zákeřně šťouchá… nebo si podáváme míček a záměrně mi ho podává z různých směrů… po chození hurá k fyzio na stůl a jdeme masírovat jizvu…respektive to, co je z ní odkryté… třicet minut uteče a letím na zrcadlovku. Ta sice ještě nezabrala, ale je to (při nejmenším) zajímavý, sledovat si “pravou” nohu… a nebolí to při tom, tak jsem za to rád… S protetikem, který se sem běžně chodí koukat na postup svých klientů, se domlouváme, že za týden ve čtvrtek se sejdeme u nich v sídle. Bude to na celej den a odejdu s hotovou nohou! TO! JE! BOŽÍ!!!! Já budu mít nohu!!! Oči mi trochu slzej radostí… takovou rychlost jsem nečekal!

Kačka psala, že jí zase vzali kyslík. A aby mohla jít zpět nahoru (do svého), tak musí zvládnout pořádně dýchat a nesmí jí zapípat přístroj…

Hele, mně přišel balík! Do rehabilitační kliniky :DD Je to překvápko od jedné holčiny s božím (rýmujícím se) jménem, se kterou domlouváme takovou osvětu pro motorkáře… Děkujuuuuu… moc mě to potěšilo 🙂

Jo a ještě tam byla klíčenka na klíče od motorky… tak teď budu muset koupit motorku… co naplat…

Kačka už je na svém pokoji! Hurá 🙂 vždycky je fajn vypadnout z JIPky… i když ona to tam má snad i ráda… dostává tam větší péči a má tam klid 😀

Po obědě další chození… zase nějaký překážky a balanc… další zrcadlo… a ve dvě už mi zvoní telefon, že tu jsou kluci z Cesta za snem. “Ahoj tady Tomáš…”. Ty vole… je to tady… V hlavě si vybavuju školní i firemní prezentace… jak jsem během jedné minuty neschopnej mluvit kvůli vyschlému hrdlu… a X hodin předtím mám běžně střevní a jiné potíže… Nesnáším veřejný vystupování… Jak se na mě může někdo chtít dobrovolně dívat? Jim budu muset proplácet ztracenej čas u videa… to bude ostuda… Nicméně nervozita zatím nepřichází… Tady by se asi hodilo vložit název léku, kterej za to nejspíš může, ale nechci ostatní trémisty nabádat k téhle metodě…

Kecám! Je to Citalec… není zač… Proč si něco neusnadnit… že jo? Už parkujou… venku je po dešti a “jdu” jim naproti… na sobě mám svý oblíbený tričko, o kterým si naivně myslím, že mi sluší, a tlemím se od ucha k uchu, protože mi je trapně a nevím, co jiného jim můžu nabídnout xD

Představujem se. Tomáš bude moderovat rozhovor a Honza bude ovládat audio a video. Sympaťáci. Smějem se od první chvíle a jakákoliv křeč okamžitě opadla… Bavíme se o tom, co je nového proti blogýsku, a vymýšlíme, jak to všechno provedeme… Chtějí udělat dva rozhovory… jeden asi v autě, ať nejsme rušeni, a druhej kratší někde venku… Tomáš má v ruce papír s pár vykopírovanejma větama z blogýsku, ale jinak nic nepřipravujeme předem… a to je asi dobře… jedeme na čisto! Dostávám tašku s dárečkama… to je dneska už druhá! 😀 Jsou v ní trička a nádherná kšiltovka s logem 111… Tu si na natáčení zabírám já a Tomáš sundává z hlavy tu svou 🙂 (díky Tome)…

Natáčej mě, jak jdu o berlích a nasedám do auta… je to moje premiéra… doteď jsem nasedal vždycky zleva… za řidiče 😀 Snažím se být opatrný, ať to nádherný auto moc neomlátím berlema… (Ano miluju superby! A teď očividně dostávám dárečky… takže pokud mi ho někdo chce dát, tak L&K dík) a čím víc se snažím, tím víc s nima klepu o dveře…

Uvelebuju se, Tomáš rychle vymejšlí, jak to uvede a už jdem na to… Mířej na mě dvě kamery, culím se jak idiot, pořád říkám “je to tak”, ale bohužel nejsem schopnej vymyslet jinou frázi… asi po 20 minutách se do kamery “na oko” loučíme a jdeme ven 🙂

Vysvětluje mi, co třeba takhle v exteriéru natáčej s lidma… Jedna holčina, co přišla o obě ruce, jim třeba předvedla, jak si nasazuje ruční protézy… Já jim tak maximálně můžu pomoct se zavařovačkama… pokud je nemůžou povolit… tak chvilku tápem a pak z ničeho nic začne mluvit a uvádět blogýsek… točíme na stojáka a v jednu chvíli zkouší mou stabilitu… jsem rád, že jsem to ustál… za to bych měl své fyzio donést kytku vína… 😀

Po pár minutách je hovor u konce a kamera se vypíná… jenže mikrofon běží dál… a on se ptá na choulostivý věci…a vše se nahrává… a pak to je ve videu na konci… 😀

Jdu je vyprovodit k autu a Tom ještě natáčí krátký video na telefon pro storiesku, kterou to všechno tak nějak odstartuje… bohužel, než ji stihl zveřejnit, tak o ni nějakým záhadným způsobem přišel xD Nebo byla špatná, ale to mi nepřizná 🙂

Na to, jaký jsem z toho měl obavy, tak sem si to s klucima parádně užil a těším se, až se na nějaký akci od Cesta za snem ukážu… a že maj po čertech vypečený akce! :))

Přicházím na pokoj úplně nabitej energií a zapínám telefon. V chatu vidím fotku od Kačky… je jí špatně :/ Dostala zase kyslík a má teplotu… Bolí ji hrudník… asi jak je zahleněná a podrážděná… A chvilku prý uvažovali, že by ji poslali zpět na JIPku…