A je sama na pokoji… TV jen pro ní… tak doufá, že tahle situace bez chrápání zůstane co nejdýl.. ale tomu nikdo nevěří, protože všichni víme, že lůžek je málo a jakmile se člověk dokáže sám vyčůrat, frčí domů… 😀 Kačka posílá do chatu levné letenky… to je její úchylka.. pořád sleduje ty portály s akcema a chybovejma tarifama leteckejch společností… a je pravda, že díky tomu lítáme na nádherný místa za pakatel… třeba Malorka za 260 Kč zpáteční letenka 😀 Thajsko hodně pod 10 tisíc… Kanada i Amerika taky za levno… a teď naposledy to byl Karibik open-jaw letenka za 5 tisíc. 😀 No takže posílá letenky a plánuje dalších třicet dovolených na dobu, až bude chodit… to je taková její terapie 🙂

Psycholožka jí naznačila, že se má víc starat o svoje dobro než o dobro ostatních… tak si snad tuhle radu vezme k srdci.

Ptám se rodiny, jestli mám zveřejnit papírovou formu deníku online a dát na to odkaz na facebook… dnes je to totiž přesně měsíc od nehody a dost našich kamarádů to ještě ani neví… Všichni souhlasí a tak na svém webu zakládám novou rubriku „blogýsek“ a začínám psát první příspěvek…

10:25 hotovo… Zveřejnil jsem první příspěvek… a vůbec netuším, jaké na to budou reakce… Splácal jsem příspěvek na facebook a připojil k tomu odkaz na web a nastavil ho jako veřejný… aby ho bez problémů viděli i Katčiny přátelé…

Příspěvek si vede dobře… spoustu pozitivních reakcí od přátel… většina se zajímá co se stalo dál.. a tak nezbývá, než slíbit, že napíšu i dalších pár dní…

Navečer mi volá ségra, že se jí ozvali lidi z hradeckýho rehabiliťáku (kvůli té zprávě) a že pro mě má takovou dost zásadní informaci. Prej nastupuju na rehabilitace ve čtvrtek! Cca na týden až dva (je pondělí večer… ve středu jdu na vyndání stehů a ve čtvrtek už hurá na rehabilitace…). Držím telefon u ucha a jsem jak opařenej… když jsme rehabilitovat chtěli, ještě než mě vykopli z nemocnice, tak to prej bylo zbytečný… a řekli že všechno umím a jsem teď v „péči“ protetický firmy, kterou si sám najdu a domluvím… Pak si zvyknu na nějakou volnost a svobodu a zažiju si domov a povolají mě zpět… a mě se kupodivu vůůůůbec nechce, ale tak nějak cítím, že kvůli rodině tam prostě půjdu… ať jsou klidnější… Všichni ale cítí, že se mi tam nechce a tak mi píšou důvody, proč se na to těšit… masáže… cvičení… dohled na jizvu… jsem moc mladej na to, aby se teď něco zanedbalo a já na to pak doplácel zbytek života… ani teda nevím, zda je možné teď něco zanedbat, ale co kdyby…

Taky zjišťuju, že to rehabilitační není v areálu fakultní nemocnice… ale je to stará nemocnice na úplně jiné adrese… takže návštěvy Kačky nebudou tak snadné, jak se myslelo…

Mamka právě objevila první příspěvek, tak hlásí, že sice u něj brečí, ale je ráda, že se to za ten měsíc posunulo dobrým směrem… A ségra zjišťuje, jestli o ní, po té dnešní zprávě, taky napíšu v blogýsku nebo ji rovnou vynechám. 🙂 Dělám si z ní srandu, že bude mít svůj vlastní odstavec v kapitole „DEN 35 – Zpátky do nemocnice…“. Je háklivá na slovo „zpátky“. 😀

Kolem desáté večer, koukám do analytiky a článek na webu čte skoro 200 lidí současně! To asi nebudou jen naši přátelé z facebooku…