Kačka se chce taky vypsat – XIII

Tak pokračujeme v pokrocích. Sice ještě nestojím bez chodítka, ale i tak jsou posuny vidět. Jako každé ráno byl u mě můj ošetřující lékař a ptal se, jak se daří. Zrovna jsem si čistila zuby, tak měl radost, že sedím. Ale já z toho měla radost hlavně proto, že jsem to šmrdlala pravačkou. 😀 

Každopádně mi oznámil, že paní doktorka z rehabilitačního řeší můj přesun na rehabilitační kliniku, a že to vidí tak za týden, že by mě tam přesunuli. Cože? Za týden? Už? To vážně? No, co si budeme povídat, dosti mě to vyděsilo. Každopádně byla ten den vizita a pan primář řekl, že tak za tři týdny by mě mohli přesunout. No, tak to nakonec asi zprůměrovali, protože můj ošetřující přistoupil na dva týdny. 

Jirka už tam byl a chválil si to tam, takže na jednu stranu jsem se tam těšila, že tam budu víc cvičit, ale zároveň jsem se hrozně bála, jak to zvládnu. Pacienti tam chodí do jídelny sami a zvládají se sami obléct, umýt ve sprše a hlavně chodí na wc. Já z toho nic nedokážu. No ale to bych nebyla já, abych těch posledních 14 dnů pořádně nevytěžila a nesnažila se o to víc, aby tam se mnou neměli takové starosti. Jirka mě utěšoval, že tam jsou taky sanitáři a sestřičky, takže když bude třeba, tak mi se vším pomůžou. I tak jsem se ale hecla a snažila se o to víc a za posledních 14 dní na chirurgii jsem zvládla asi snad největší pokroky. 

Potom, co jsem už stála opřená o chodítko (pustit se, tak padám doprava, asi tíha želez :D), chtěli po mně fyzioterapeuti, ať zkusím udělat krok. Bylo to obtížné, ale pomocí zapření se o ruce jsem se dokázala pošoupnout. Nejdřív jeden krok a pak i dva a tři, až jsem se postupně došoupala na chodbu. Tím, že to mělo kolečka a já se vždy zapřela a popošoupla, tak jsem byla schopná dojet postupně z bodu A do bodu B v rámci krátké vzdálenosti.

A tady je moje první chodba, kam jsem se dostala sama. Pravačka je ve vzduchu, protože na ni nesmím šlapat. Vypadá to, že je kratší, ale měřili mě už tolikrát, že tomu budu věřit, že jsou stejné. 😀 Navíc jsem furt hrozně vychýlená na jednu stranu, takže to bude dost tím.

A tady na videu je můj pohyb i vidět. 😀

Ze všeho jsem měla hroznou radost a bylo super se předvést všem, kdo mě navštívili (ale vůbec nejsem exhibicionalista :D). Takže, když přijeli rodiče, musela jsem ukázat, jak se zvednu i bez chodítka. Sice krkolomně, ale zvládla jsem to!

Jak se blíží termín přesunu, tak říkám své fyzio, že kromě mučení (masírování jizev) bych chtěla znovu zkusit přelézt na vozík, abych se dokázala nějak přesouvat na rehabilitační klinice. Tak to prý zkusíme, až tu budu mít návštěvu, že by mě mohli alespoň vyvézt ven. No další den odpoledne se chystaly přijet mé kolegyňky z práce, takže super hned to zkusíme. 🙂 A jelikož jsem byla pod pracovním dohledem, tak jsem se samozřejmě musela pořádně snažit, abych se do toho vozíku dostala sama. A jo já se dostala, sice to trvalo, ale naštěstí měly dost času. 😀

Je říjen, takže už žádné teplo, takže cestuji s peřinkou. Ale je moc hezky!

Nad tím focením jsme strávily opravdu hodně času, Ivet neustále mrkala. A tak když už jsme to chtěly zabalit, vykulila takhle oči. A ty jo konečně se to povedlo. 😀

Další den jsem si už sama dojela na vozíku do lednice pro jogurt, to bylo bezva. Už jsem se totiž netočila dokola jako z počátku, ale i když díky slabší pravé ruce mi to furt ujíždělo doprava, tak jsem chvilkami jela i rovně. 😀

Ale úplně nejlepší ze všeho bylo, když jsem se šla poprvé vyčůrat na wc! Kdo by řekl, že si někdy tak užiju čůrání. 😀 Chvilku jsem váhala, zdali tuhle intimní fotku zveřejnit, ale myslím, že prostě musím. 😀 Koukejte totiž, jakou radost jsem měla. 😀

Dobrou náladu mi nepokazilo ani to, že mě ségra Ája musela pomoct nahoru, na poprvé to ještě nešlo, protože to bylo na mě dost nízko no. 😀

Tak a teď už se můžu přiznat, tady (na fotce) jsem to zkusila na tajňačku, ale hned druhý den jsem řekla mé fyzio, že to chci „poprvé“ zkusit. Jelo se tedy na záchod, který byl na chodbě. Ten byl oproti toaletě na mém pokoji vyvýšený. A zde již nebyl problém se zvednout o chodítko. 

Takže od teď už žádná mísa! 

Díky výše uvedenému milníku v mém životě se přestávám bát a začínám se těšit na převoz. 😀 No tak teda ne, to nebyl hlavní důvod. 😀 Jirka už totiž na rehábkách je, takže tam budeme zase spolu! Termín, kdy by mě měli převážet, vycházel na pátek, což nám bylo divné. Jirka říkal, že v tento den příjmy nejsou, protože tam bývá jen jeden doktor. Tak mu to nedalo a zeptal se tam na mě. A co se nestalo? Prý tam o mně vůbec nevědí. 😀 

Tak co to? No po pravdě se tomu moc nedivím, zařizuje to stejná doktorka, která mi řekla po mé poslední operaci, že mi mohli při operaci porušit nervy. Ptala jsem se totiž, proč mi podkluzuje levá noha a nefunguje mi u ní kotník. A aby toho nebylo málo, ta samá babizna mi i řekla, že nemusím chodit, že můžu být ráda, že tu nohu mám. Jako jsem, ale co to je?  Tohle ti řekne doktorka? No ještě jsem neměla to potěšení se o ní zmínit, ale Jirka o ni už určitě psal…

Pacholek: Jo psal jsem o ní „zlehka“, ale hodně jsem ji šetřil, protože jsem nechtěl, aby se to k ní doneslo a nějak pak Kačce zavařila. Její přístup k pacientům byl jednoduše šílenej! Nedovedla nic kloudně vysvětlit, byla roztržitá a často si protiřečila. Asi tím, jak vařila z vody. Snažila se nás všechny poučovat a přitom přiznala, že nečetla zprávy nikoho z nás. Po tom, co od nás odcházela, jsme byli zmatenější než před jejím příchodem.

Každopádně jsme s ní měli ještě jeden incident, ale tam ještě v rámci příběhu nejsem, určitě na to řeč ještě přijde. Víkend je na rehábkách zabitý, navíc Jirka má propustku, takže bychom se stejnak neviděli, protože je pravidlo, že první tři dny nárok nemáš vůbec a pouštějí jen pacienty, kteří se doma dokáží o sebe postarat, což já stále nejsem i přes všechny pokroky. Takže jsem se zmínila svému ošetřujícímu a on sám řekl, že to je rozumný argument a prý to ověří.  Další den přiběhl, že ten přesun zařídil a bude v pondělí. Takže teď už mám termín jistý, je to 4. 10. A jelikož jsem si stále stěžovala na bolest zad, tak mě pro jistotu poslal na rtg páteře. Opravdu zodpovědnost nade vše. Moc a moc děkuji pane doktore. Opravdu jsem moc ráda, že jste můj ošetřující zrovna Vy.

Poslední den mého pobytu na chirurgii jsem se za pomocí ségry ustrojila. Nějaké části oblečení jsem zvládla sama, ale někde mi musela pomoct. Třeba jako do kalhot to byla docela sranda. 😀 Musela jsem nohavice „nahazovat“ na kraj nohy. 😀 Každopádně celý den jsem pak už vypadala jako návštěva, co se válí v nemocniční posteli. 😀

Tak a konečně je tu poslední noc a hurá na rehábky za Jířou. Ten přesun byl takový krkolomný. Jela jsem sanitou vleže a přidržovala si tašku, aby neslítla. Cítila jsem každou nerovnost a bylo to dosti nepohodlné. Naštěstí jsem jela jen 10 minut.

Tak a jsem tu a jsme konečně spolu. Já a Jirky ruka. 😀 Tak a hurá na cvičení, ale to až příště. Zatím pa.

Líbí? sdílej… 🙂