Kačka se chce taky vypsat – VIII

Je konec srpna, už tu ležím něco přes měsíc, a tak nějak si říkám, že mi touhle dobou měly začít tréninky. Každopádně dlouho nesmutním, protože jako každý den přiběhne můj doktor a ptá se, jak se mám. Má takovou superschopnost, že přiběhne vždy, když ještě nejsem ani umytá. 😀 

Oznamuje mi, že mě dnes čeká nějaký speciální vyšetření kostí. Z počátku jsem si ten název nemohla zapamatovat, tak jsem říkala něco na s. Byla jsem na tom celkem třikrát, takže pak už jsem chytře věděla, že se jedná o scintigraf. Takový vylepšený vícerozměrný rentgen. Píchli mi injekci s radioaktivní látkou. Lehla jsem si na vyšetřovací stůl a měla jsem klidně ležet. Zajelo to se mnou dovnitř a horní část se přibližovala k mé hlavě. No pro klaustrofobiky by to nebylo. Doktorka byla v jiný místnosti a jen poznamenala, kdyby cokoliv tak křičte. Nemohla jsem proto přestat myslet na to, že kdyby se to porouchalo a nezastavilo se to, tak mi to dobře zmáčkne obličej. 😀 Naštěstí vše proběhlo v pohodě. Udělaly se snímky a prý za normálních okolností nejsou v kostech žádná viditelná místa. U míst, u kterých došlo k nahromadění radioaktivní látky, se jedná o hojící se zlomeninu, přítomný nádor či infekci. To vše se tím dá zjistit.

Bohužel jsem se tam nevyfotila, ale stáhla jsem nějaké foto z internetu, abyste to viděli, jak to vypadá, akorát já to měla až nad hlavou.

PS: na tom obrázku nejsem já 😀

Sanitář, který mě na vyšetření vezl, přestal mít trpělivost s mojí postelí. Měla jsem totiž nějakou starou z jipky, která byla velmi špatně ovladatelná. A na dané vyšetření to bylo docela daleko a dokonce kousek do kopečka. Takže na druhý vyšetření mě už přesunuli na novou postel, která již jezdila skoro sama. 😀 A tu mou později vyfasovala Evička, jedna z mých nej spolubydlících, která se chudák dodnes trápí s kotníkem. Doufám, že za chvíli budeme běhat, ať se můžeme konečně navštívit i jinde než v nemocnici. Odpoledne mě navštívily opět moje holčičky Péťa, Darča a Martinka. A zase byla legrace. Martinka se vrátila z dovči a vyprávěla své zážitky. Když odešly, tak Evča poznamenala, že jsme jak holky ze Sexu ve městě. 😀 A Marťa je prý Samantha. 😀 No asi si dokážete představit, o čem byly dané historky. 😀 No jelikož nás čtou malé děti, tak to nebudu dál rozebírat a jen zmíním, byly jsme asi trošku hlučnější a opět jsem se velmi nasmála. To teď moc potřebuji, takže holky moc děkuji, jaké jste. Mám vás ráda.

Jednou týdně ke mně chodila psycholožka, je moc hodná, ale dnes mě nepotěšila. Chtěla po mně, abych řekla nahlas, co nejhoršího se může v rámci mého zdravotního stavu stát. No člověk se snaží myslet pozitivně a nepřipouštět si ošklivý věci, ale tady jsem to musela vyřknout nahlas, asi abych se s tím smířila líp, kdyby to nastalo, nebo nevím. 

Tak jo, řekla jsem: Přijdu o nohu a zůstanu na vozíku, budu odkázána na něčí pomoc a už nikdy nebudu chodit. No nebylo to nic příjemného. Ten den mi nebylo vůbec dobře a bulela jsem ještě dlouho potom. A pak se mě ptala, co bych dělala, kdybych měla posledních pár měsíců života. Tak jsem se jí zeptala, zdali jsem v té situaci zdravá nebo ve stavu současném. A ona obojí. Tak jako tak jsem řekla, že bych se chtěla postavit na nohy, takže bych cvičila a cvičila, abych nezemřela jako nechodící. A pak jsem řekla, že bych ten čas ráda strávila s lidmi, které miluji a dělala věci, které jsem dřív nikdy nezkusila a hlavně cestovala.

Ale byly dny, které mě s ní bavily. Jednou mi ukazovala různé obrázky a chtěla po mně, pokud mě nějaký zaujme, ať ho dám stranou a poté jsme je rozebíraly a nakonec jsem je ještě měla seřadit od nejzajímavějších po méně zajímavé. Zmíním se tu o dvou. Na druhém místě se umístila holčička, jak tajně chodí na dobroty. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá chodila babičce na meruňky a nad tou vzpomínkou jsem se musela pousmát. Moje babička byla prostě nejlepší. Byla pro mě maminkou i babičkou, není den, kdy mi nechybí. Musím se přiznat, že i když měla ráda všechna svá vnoučátka, já byla její benjamínek. 🙂 Ale já byla vždy zlatíčko. 😀 Milovala jsem její pohádky na dobrou noc, bramboračku, rýžový nákyp a koláčky. Byla velmi spořivá, sama si uždibovala, aby mohla dát ostatním. Prostě zlatá ženská a určitě o ni nepíši naposled. A kdyby vás zajímalo, kdo je ten prcek, co je s ní na fotce, tak to jsem kupodivu já. 🙂

002

A druhý obrázek, který jsem dala na první místo, byl tmavovlasý, hnědooký kluk, který držel v ruce pidi roláček. Hned jsem si představila Jiříka s miminkem a začala se přiblbě usmívat, jak sexy táta bude. Teprve později jsem si všimla, když jsme s paní doktorkou obrázek více rozebíraly, že je na obrázku v povzdálí pračka, a dotyčný byl vyfocen, jak se mu srazil rolák. 😀 No, ale já v tom na první pohled viděla něco jiného no, proto tento obrázek vyhrál.

Další den přiběhne můj doktor a oznamuje mi, že ta důležitá operace bude cca za 14 dnů. Plán je 5. 9. 2019, a přijede to odoperovat specialista z Ostravy. To je fofr, na to že to mělo být bůhví kdy. 

Bylo mi řečeno, že jsou tři možnosti, jak ten defekt ve stehně řešit. První dvě si již nepamatuji. 😀 A třetí je, že mi vezmou mou vlastní kost z lýtka a dají mi ji do stehna. Prý je největší šance, že když bude moje vlastní, líp se chytne. Hm cizí bych asi nechtěla. 😀 Když doktoři zvažovali dané varianty řešení defektu, tak mi i říkali, že na ten zákrok budu muset zřejmě do Brna či Olomouce. Takže uff, jsem ráda, že doktor přijede za mnou, že nemusím za ním. Přesun by pro mě totiž byl velmi náročný.

Hned jak doktor odběhne, tak to všem oznamuji a přemýšlím. To znamená, že ta houbovitá infekce je asi pryč nebo ne? Samozřejmě jsem se zapomněla zeptat. 😀 Ale předpokládám, že by to tak mělo být, jinak bych na tu operaci nešla. Později mi to i doktor potvrdil. Ano houba je pryč, je to oficiální. Juchů. Můžeme jít na to, ale až příště. 

Pa.

Líbí? sdílej… 🙂