Kačka se chce taky vypsat – VII

Jirka píše do chatu, že ho chtějí za dva dny propustit. Jsem z toho (stejně jako celá rodina) v šoku. No to přeci není možný, vždyť to není ani týden, co mu amputovali nohu! Pokaždé, když za mnou dorazil, tak proběhl nějaký karambol. Buď byl zelený v obličeji, nebo se motal či zakopnul. To snad nemyslí doktoři vážně. Prý je chirurgicky vyřešen a rehabilitaci si má řešit sám, jakmile bude mít protézu. Má dva dny na to, aby se naučil bandážovat, chodit po schodech a další běžný věci. Jak to bude doma zvládat? Doufám, že bude rozumný a půjde k rodičům. Mám o něj starost.  

Je to tvrdohlavec, říká mi, že půjde domů a ne k rodičům, že to zvládne. Tak jsem mu vynadala, ať neblázní, ale nakonec jsem to chápala. Měla bych to stejně. Chtěla bych to zvládnout sama a nechtěla bych nikomu přidělávat starosti. Nakonec si nechal alespoň domluvit, že tam pár dnů s ním někdo bude, abychom se ujistili, že to opravdu zvládne a nějak mu pomohli se adaptovat. Tak první víkend s ním strávil brácha. Dokonce nám tam uklidil. Děkuji Honzíku.

A zatímco kluci doma bojovali, já byla stále v nemocnici. Jirka se bál, jak to vezmu, že on jde domů a já tam musím trčet. Avšak vzhledem k velkému počtu operací a pak různých cvičení a návštěv jsme se stejnak bohužel moc neviděli, tak jaký bude rozdíl, když bude doma a já v nemocnici? Alespoň u nás bude mít snad pohodlí. Doufám, že občas za mnou přijede. Blbý je, že je odkázán na jiného řidiče, takže jsme se viděli tak jednou – dvakrát týdně a to je pro mne málo. Loučení pro mě bylo vždy těžké, nejradši bych ho schovala někam pod postel. 😀

Když Jirku pustili, tak mně přišla na pokoj nová spolubydlící. Byla to starší paní, která přišla po svých. Čekala ji operace, ale prý potřebuje být v pondělí doma, že musí v úterý do práce. Šla sice na malý zákrok, ale i tak mně to přišlo dosti naivní. Byla hodná, ale to chrápání! V noci jsem si proto říkala, že doufám, že se jí to přání odejít po víkendu splní. Jak tak leží, tak u toho skuhrá, že už jí to tu nebaví, že neví, jak si má lehnout. To mě docela dostalo. 😀 

Já se nemůžu otočit na bok a ležím na zádech už několik týdnů a ona, která je mobilní, tu už po hodince remcá. Když jí druhý den odložili operaci, tak začalo teprve peklíčko. Začala prohlašovat, že to není možný, že tohle by se jí nikdy nestalo, kdyby byla jinde (mě už mezitím nejméně třikrát odložili operaci kvůli akutnímu případu a vždy jsem se to dozvěděla v pozdní odpoledne nebo večer), ona naštěstí hned po obědě, takže nemusela celý den hladovět, ale přesto si stěžovala a furt vyhrožovala, že pokud nepůjde zítra, že podepíše revers, že tady nebude. To jsem prostě nechápala. 

Ale jinak jsem měla vcelku štěstí na spolubydlící. S některými jsem dosud v kontaktu a doufám, že se s nimi ještě někdy uvidím. Nikčo, Evčo, Ivet, Andrejko, ráda jsem vás poznala, bylo s vámi milé bydlení. První zmiňovaná, byla převezena do Náchoda do nemocnice, ale do dnes si píšeme. Trumfovaly jsme se, kdo má horší jídlo. 😀 Jednou mě fakt pobavila, když jsem si zrovna stěžovala, že máme ty rozvařený hnusný špagety. Po zaslání fotky, mi přišla od ní odpověď: „Ježíš, vy máte zas tu psí konzervu? :D“

Asi tři dny potom jsme se stěhovali všichni na jiné oddělení, dosud jsme totiž leželi kvůli malování ne na úrazové chirurgii, ale na plastické chirurgii. Takže, když za mnou nějaká návštěva jela, tak jsem je uklidňovala, že je to opravdu správně, že mají jít do těchto dveří a zároveň je přesvědčovala, že si opravdu nenechávám dělat nová prsa, ani nejsem na žádné liposukci. 😀 

Takže od pondělí už jsem měla TV v pokoji, ne že bych ji potřebovala, doma si spíš pouštím z disku seriály než nějaký blbosti, ale blížilo se mistrovství světa v basketbale mužů a to jsem vidět musela. Tak jsem za televizi byla ráda. 

S novým pokojem jsem získala i nového ošetřujícího lékaře, který mi zůstal dodnes. Je hrozně super, každý den, když za mnou přišel, tak měl dobrou náladu a na své pacienty se hezky culil, a ptal se, jak to jde. A já místo toho, abych si postěžovala, co všechno mě bolí, tak jsem se na něj, místo toho taky začala usmívat a řekla: „Dobře pane doktore.“ A zároveň jsem vždycky zapomněla, na co jsem se ho vlastně chtěla zeptat,…

Jedno ráno přišel v civilu v riflích a kožené bundě, šokoval tím celé oddělení. 😀 I sestřičky se divily. Jedna mi říkala, že ho chtěla vyhodit, že takhle brzo ráno návštěvy nejsou. 😀 Že ho taky nepoznala, ale shodly jsme se, že mu to na jeho věk seklo. 😀 Pokaždé se se mnou loučil tím, že musím hodně jíst, co nejvíc cvičit a víc sedět než ležet. Takže jsem ho samozřejmě, jako správný pacient poslouchala. 

Když už mi to šlo líp, tak jsem si sedala, co to šlo. A jednou mě konečně viděl sedět při čištění zubů a říká mi, že mám vydržet do vizity, že i pan primář bude mít radost. Ale jelikož je vizita hrozná komedie, že muselo být vše srovnané a uklizené, správně opřená noha, ale i na svém místě teploměr, tak jsem musela ležet. Ale tak mě pobavilo, když se do našeho pokoje všichni shromáždili a on mi úsměvnými posunky naznačoval, jak to, že nesedím. 😀 Takže teď, když za ním jezdím cca jednou měsíčně, tak se na tu návštěvu i celkem těším a jsem pyšná, že mu můžu říci o svých pokrocích a on má fakt upřímnou radost. Děkuji proto pane doktore, jaký jste a za Vaši péči.

Před chvílí jsem se zmiňovala o správně opřené noze, tak se k tomu ještě pro vysvětlení vrátím. Nohu jsem si musela rovnat. Šla mi totiž trochu šejdrem. Prvně doleva a později zase doprava. No dělá si, co chce holka jedna nezbedná. Měla jsem proto takovou bedničku a o ní nohu opírala. Bylo mi řečeno, že je to důležité pro šlachy, a aby bylo možné se vůbec na ni pak později postavit. Prvně to moc nešlo a bylo to docela nepříjemné, ale později si noha zvykla.

Jinak vidíte ten polštář pod tou nohou? Později na rehábkách mi bylo řečeno, že to je blbě, že koleno akorát zatuhne. No bezva, to jsem měla v nemocnici celou dobu, možná proto mě furt zlobí, ale bylo to pohodlnější než bez něj no. A co si budeme povídat, jak to mám vědět, že to škodí. 🙂

Při vizitě, kde jsem pana doktora zklamala, že jsem si před panem primářem nesedla, jsem se dozvěděla, že by mi část želez měli sundat. Hurá! Lešení bude opadávat. Kupodivu jsem však druhý den jela na další přidání fixátoru. Do stehna. Asi si to doktoři rozmysleli a uvědomili si, že toho lešení mám vlastně málo a ne hodně. 😀 Každopádně poté se rozhodli, že to železo u palce a kotníku už opravdu není třeba. Tak jsem hned další ráno jela na vytažení. Nevěřila jsem vlastním očím a uším, že to myslí vážně, když mi to chtějí vyndat bez umrtvení, proč to proboha nevytáhli včera při narkóze? Z prstu to bylo vcelku rychlé, ale ten kotník? Dokážete si představit, že vám někdo něco vyšroubovává z nohy? Z kosti? To byla bolest. 🙁 Nikdy víc,…

Možná jste si všimli, že na pravé fotce je motivační plakát. Přivezla mi ho jedna moje hodná kolegyňka Léňa. Můj tým ví, že miluji cestování, takže mi poslali plakát s Bora Bora a nakázali mi, abych si každý den představovala, jak tam běhám po písku a skáču do vody. No tak tedy jo, ale raději bych tam už byla. 😀 

Asi bych taky měla zmínit, že jsem tenhle rok měla hodně práce a dost starostí a trošku mě to zdravotně dohnalo. 🙁 Ono se říká, že tělo si řekne, kdy chce pauzu. Ale já ho moc neposlouchala. 🙁 No a pak jsem to nezvládla pod tíhou všeho stresu a zkolabovala. 🙁 Přiznám se, že ani Jirka nevěděl, co dál… A právě moje milá kolegyně trefně poznamenala, že mě ta nehoda konečně zastavila. Je to dosti smutné, ale bohužel je to tak. Ale jelikož mám štěstí, že žiji, tak si v tuhle chvíli říkám, že vše, co jsem řešila před nehodou, je naprosto nepodstatné. Přijde mi, že jsem řešila blbosti. Jirka několikrát zmiňoval v rozhovorech, že ho to nezměnilo, já si myslím opak. Nehoda nás změnila, člověk si opravdu uvědomí, co je důležité, a že musí bojovat.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn