Kačka se chce taky vypsat – VI

Dnes ten článek pojmu trochu jinak. Zaměřím se na mé pokroky, které jsem udělala do mé poslední operace, která se uskutečnila v září. Poté totiž začalo vše od začátku, ale to až jindy. První věc, s kterou jsem se musela smířit, bylo to, že jsem se nedokázala o sebe postarat. Byla jsem upoutaná na lůžko a odkázána na pomoc ostatních. Pro mě to byla jedna z nejtěžších věcí vůbec, protože jsem zvyklá se o sebe starat už od 18ti let. Zaznamenala jsem mezi komentáři, že vás z mé minulosti něco zajímá, ale zatím o tom nechci psát. Jen zmíním, že jsme to neměly se ségrama úplně jednoduché. Děkuji za pochopení.

Doktor za mnou přišel, že mi sundají cévku a už i čůrání bude obstaráváno na míse. Ptá se mě: „Zvládnete to?“ No jelikož jsem tu druhou potřebu musela zvládnout už před tím, tak se jen směju a odpovídám. „ Já ano, ale nevím jak sestřičky. 😀 Piju hodně a chodím dost často. :D“ Než mi ji nakonec sundal, tak jsem stihla jeden karambol. Zničehonic jsem cítila, že potřebuji čůrat a čůrám. To by se nemělo u cévky dít. Neměla bych nic cítit. Prý jsem měla poškozený cévkový pytlík a povytáhnutou hadičku. Asi o něj někdo zavadil, nebo jestli se to stalo, jak s ním sanitář hodil na postel, když jsem jela na CT? No nevím, ale já jsem v tom nevinně. Mám výmluvu, že se nemůžu pohnout skoro. Každopádně postel byla úplně mokrá a musela se převléknout i s Kačenkou.

Někdo nedokáže vykonat potřebu před cizími lidmi, někdo by to nedokázal do dané mísy, natož vleže, ale když musíš, tak musíš. Co jsem měla dělat, přece se nepo…No co vám tu budu vykládat, umíte si to představit, nebo možná neumíte, ale to je jedno stejnak o tom napíšu.  Sotva jsem nadzvednula zadek, a sanitářka v horším případě sanitář musel mísu zasunout pod vás. Dokonce po některých operacích na mě museli být dva, aby mě nadzvedli. Jednou přišel do pokoje mladý zřízenec a ptá se mě, zdali nemám bolesti. Vyprskla jsem smíchy, že jsem na míse. 😀 Asi jsem u toho tlačení vypadala hrozně. Přesně ten samý klučík mě i otíral, byla jsem rudá až za ušima. Po dané pomoci se ho ptám, mohu se zeptat, kolik vám je let? A on se tak nesměle usmál a říká: Devatenáct. Málem mě omylo. Devatenáctiletý kluk mi otírá zadek! No mazec. Po takové době v nemocnici, ale jde stud stranou. Každopádně pro mě velký bod, že jsem se s tím poprala. A takhle ta mísa vypadá. Nebojte, je prázdná. 😀

Další pokrok byl, že jsem si z dlouhého ležení mohla sednout. No sednout, do dané pozice mě musel někdo dostat. A musela jsem mít podloženou nohu a ze zadu záda a z počátku jsem se musela i přidržovat. Navíc jsem to vydržela sotva deset minut, než se mi udělalo špatně a zamotala se mi hlava. Dokonce jsem seděla dost nakřivo, ale byl to sed! Postupně jsem zvládala delší dobu a nakonec jsem si sedala alespoň k jídlu, samozřejmě s pomocí.

Další posun byl pro mě taky ohromný. Možná jsem zapomněla zmínit, že z každého, i když malinkatého pokroku se hrozně raduji. Já bych chtěla všechno hned, nejlíp už běhat, takže cvičím, co to jde, až mě doktoři brzdí, abych se nezruinovala. Tohle byl můj první přesun na vozík. Dostali mě tam dva fyzioterapeuti.

Tak a ještě video. Vím, že jste ho už viděli, ale já si to vážně užila, tak ho sem dát musím. Měla jsem hroznou radost, že po takové době jsem venku a vůbec mně nevadilo, že bylo brutální vedro. Děkuji Kubíku (náš dobrý kamarád), že si mě vyvezl ven. Jako kdybys měl na vybranou že? To mě takhle byl totiž navštívit a přišla za mnou milá paní rehabilitační a kouká na Kubu a říká: „Jé, vy vypadáte zdravě, to byste ji mohl vyvenčit.“ No tak šel teda no. 😀 A teda je hrozně vtipné, jak se točím jen dokola kvůli té zlomené ruce.

Naučila jsem se jíst levou rukou! I když jsem to jídlo měla občas víc na sobě než v žaludku. 😀 Každopádně skvělá dovednost, teď je ruka lepší, takže zvládám jíst oběma rukama, boží. 😀 I když s lžící a vidličkou trochu bojuji dodnes.

Tak a čeho si nejvíce cením je nově získaná superschopnost, že mi vše padá. A nejlepší je, že to spadne někam, kam samozřejmě nedosáhnu. To ovládám dokonale. Věřím, že holky v mém týmu toto opravdu ocení. Při basketě se totiž bude hodit, že mně upadne míč.:D

Víc jsem toho do poslední operace nezvládla, ale každý den jsem posilovala zdravou nohu a ruku a začala chodit rehabilitační i na rozhýbání kotníku a masáž jizev. No spíš jsem to měla nazvat mučeníčko, protože to byla chuťovka fakt. Ale zvládla jsem to, dodnes rozhýbávám a masíruji, ale když to dělám sama, tak to nebolí tolik, asi dělám něco blbě. 😀

A tohle je moje poslední foto dnes. Je trochu motivační, a pokud se tam vyškrábu, tak to bude pokrok jako prase!

To je můj budoucí trek, až budu zdravá, tak se tam vydám, ale to budu ještě muset hoooodně trénovat, abych to dala. 😀 Kamarádi to šli 11h, jedná se totiž o 32 km a převýšení 1700 m. Je to mazec, nic tak šíleného jsem zatím nešla (max. 28 km a do 1000 m). Ale jelikož jsem ještě nikdy nic nevzdala, tak vím, že to dám! Navíc to půjdu asi dva dny, u daného jezera je totiž kemp a může se tam přespat. Alespoň to bude na „pohodu“ a víc si to užiju. A víte, kde toto krásné místo vlastně je? V Kanadě – Garibaldi lake kousek od Whistleru. Už abych tam byla. 

Dobrou noc.

Líbí? sdílej… 🙂