Kačka se chce taky vypsat – V

Je ráno a Jirka plete. Když jsem se ho zeptala, jak k tomu přišel, tak mu to prý přinesl jeden jeho hodný kamarád. Děkujeme Davide, opravdu krásná barva vlny. Říkám si, co z toho asi bude, a plánuji, co vše má Jířa vyrobit. No co, když už s tím jednou začal. 😀

Odpoledne za mnou přišel poprvé o berlích! Pašák! Já měla takovou radost, že bolest byla ta tam. Nééé kecám, bolelo to stále, ale díky němu méně. Sestřička, která v tu chvíli rozdávala léky, se ho ptala, zdali si nechce jít zpět lehnout, že je nějakej zelenej. A on, že radši jo, že se mu trochu motá hlava! Ale že chce fotku s batůžkem! No mě z něj picne! Je blázen fakt, občas neví, kde jsou meze a přehání to. Pak se o něj nemám bát! Tak mi rychle loupnul pusu a šel. Chtěla jsem mu zavolat doprovod, ale odmítnul, že to zvládne. Takže jsem ho teda alespoň blejskla.

Další den přihopkal už s pletením. A sám si dostrkal židli! Poté si ke mně sednul a začal.

Bavil tím nejen kamarády ale i celou nemocnici. Věřím, že dodnes na to sestry vzpomínají. Ten jeho pokus o šálu byl vážně vtipný, ale já mlčím, protože plést neumím vůbec. Kdyby ho nepustili tak brzo, tak by možná byla delší a snad by se dala i použít, třeba jako hadr. 😀 Jinak ale sedí u mě a plete a nic nevnímá, jak se soustředí. Takže mu po chvilce říkám, že mohl rovnou plést u sebe v posteli, protože na něj mluvím a on nic. 😀 Po chvilce se zvedá, že teda jde, protože ho bolí zadek od té nepohodlné židle. Ale co se nestane, zamotá se mu berle o kraj mé postele a padá. Naštěstí se zachytil a nic se mu nestalo. Málem mě však kleplo, jak jsem se lekla. Viděla jsem ho už na zemi. 🙁 

Často mě hubuje, že vyšiluji. A teď je na to snad ještě víc háklivý. Vím, že bych to neměla přehánět, ale nemůžu si pomoci. My holky to máme v povaze, starat se o ty, na kterých nám záleží.

Takže vzkaz pro tebe Jiříku:

I když tě tím možná štvu, tak se stejnak budu o tebe neustále bát, měla jsem to tak vždycky, takže mi promiň, když se budu lekat, když zakopneš o moje hole či postel, bouchneš se do kolene o stůl nebo když vidím, jak pokaždé zkřivíš tvář bolestí, když se ozve ten zmetek fantom. Miluji tě. A jestli tuhle část smažeš, tak si mě nepřej. 😀

Dne 13. 8. (před třemi lety) jsme měli svatbu. No a tenhle rok naše výročí svatby trávíme v nemocnici. Takže nostalgicky prohlížím fotky a vzpomínám.

Ráno (v ten den) jsem po sestřičce poslala Jiříkovi malý dárek. Miluje ledové kaštany, takže jsem na ně nalepila vzkaz: Hezké výročí miláčku. Píše mně, že jsem hodná, že děkuje za mňamku. Tak mi to je divný a říkám, přečetl sis vůbec vzkaz? A on na to: A jooo, že to neotočil. 😀 No to se dalo čekat. 😀 By to sežral a nevšimnul si ničeho. 😀

Odpolko mě navštívily moje další zlatíčka: Darča, Péťa a Martinka. Známe se už tolik let a trávíme spolu hodně času. Je s nimi hrozná psina. Přijely tentokrát oproti poslední návštěvě všechny tři. Takže mám velkou radost, že vidím i Darču. Tak jí to říkám, že jsem ráda, že vidím konečně i ji. A ona na to: „Vždyť jsme tě navštívily minulý týden“. A Marťa se začne tlemit. „Ha ha ona si tě nepamatuje a mě joooo“. Tak se jí omlouvám, že jsem byla z počátku trochu mimo. A snažím se vzpomenout si. Dám tomu korunu, když řeknu: „Ty jo, Marťu si vybavuji, přijela s Péťou. A pak jednou, přijela Péťa se svým přítelem Milanem“. A Marťa hned: „Počkej, ale já tu jsem také potřetí“. A já: „Bylas u mne dvakrát, ne“? A všichni vybuchneme smíchem, že si nepamatuji celou jejich návštěvu. No nemají si alespoň co vyčítat. 😀 

A když už jsem v tom svatebním albu, tak tady je naše foto. 

Pa, zase příště.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn