Kačka se chce taky vypsat – IX

Tak mám týden do operace a nevím, zdali je to strachem z výsledku z ní nebo jak mě rozebrala paní psycholožka, ale je mi zase blbě od žaludku. Nedokážu do sebe nic narvat. Ale bojuji s tím, protože vím, že jíst musím. Ségry mě zásobují fresubinama. Jedná se o proteinové drinky. Pan doktor mi je taky předepsal, ale sestřičky na ně občas zapomenou a hlavně dodávají jinou značku a ty mi moc nejedou. Ono celkově to není nic extra, ale má to v sobě dost živin a jsou vhodné po operacích. A jahoda z nich byla asi nejlepší. Pila jsem je zpočátku 3x denně a pak dávky snižovala.

Dále Pája u odborníků zjišťovala, co nejlépe jíst, aby moje regenerace po operacích byla, co nejrychlejší a uzdravovala jsem se. Napsala moc pěkný dopis jednomu doktorovi, který byl velmi ochotný a zaslal ji doporučený jídelníček pro můj stav. Velmi děkuji. Ale důvod, proč se o tom zmiňuji je ten, že v daném dopise bylo něco moc krásného a o to se s vámi chci podělit:

To mě hrozně dojalo, ta poslední věta. Chci ti moc poděkovat, jsi nejlepší!

Již jsem zmiňovala, jak starostliví a hodní tu jsou místní doktoři, ale to jsem ještě neznala pány plastiky. Ti byli taky boží. Prvně mě navštívil sám primář daného oddělení, aby mě seznámil s budoucí operací. Po výkonu na mě bude dohlížet právě on, než mě vrátí zpět na traumatologii. Podrobně mi vylíčil, co mě čeká a ptal se, zdali mám nějaké dotazy. Ptala jsem se, jak dlouho budu na sále, jak dlouho je předpoklad, že strávím čas na jipce a bavili jsme se i o možných komplikacích a co by se stalo, kdyby se operace nepovedla. Byl velmi milý, citlivý a ochotný.

Takže jen ve zkratce:

  • Operace je na 7-8h,
  • po výkonu budu umístěna na jip a bude záležet na pooperačním stavu, předpoklad 2-3 dny
  • komplikace můžou nastat vždy, ale operace má vysokou úspěšnost a pan doktor, který výkon bude provádět, má mnoho zkušeností,
  • nejhorší, co by se mohlo stát je, že by se kost neujala, noha zůstane tak, jak je teď, tzn. neměla bych už o ni přijít.

Vcelku mě uklidnil, ale po chvilce přemýšlení, po jeho odchodu mi to došlo. K čemu mi bude nefunkční noha? No k ničemu, ta operace se musí povést!

Jdu se podívat na internet a zkouším vyzjistit něco o panu doktorovi, který mě bude operovat. Poté, co o něm něco vyšťourám, píšu do společného chatu, že pan doktor z Ostravy má dobré recenze. Sice většina pacientek, které ho chválí, chtěli zvětšit či zmenšit prsa, ale našla jsem na internetu i mnoho recenzí od po úrazových pacientů. Jeden pán si pilou uřízl ruku a on mu ji dal do kupy! Ti doktoři jsou stejně machři, co dokáží.

A už dost o mně. Co dělá Jirka? Ten je na rehábkách. Taky v nemocnici, akorát budova rehabilitačního oddělení je úplně jinde než traumatologie, kde ležím já. Takže opět jen dopisování či volání. Píše, že má pěkně nabitý program, takže se nedivím, že mě trochu zanedbává.  Ono je ale dobře, že se nenudí, alespoň nemyslí na bolístky. Ale občas by se ozvat mohl, zmetek jeden. 🙂 Myslím jen mně, ne že napíše něco do společného chatu.

Jelikož patří rehabilitační klinika též pod Fakultní nemocnici, tak máme jídlo stejné. Jirka chodí na obědy už v 11:15, nám ho na pokoj donáší sanitářky obvykle o kousek déle. Takže hned po zaslání fotky, i přestože mám hlad, se přestávám na oběd těšit. Ještě že mě rodinka vykrmuje, bez nich bych tu nevydržela. No ale tentokrát ani Jirka z jídla není nadšený a posílá mi jasný info, co si o tom myslí…

Honzík ještě ve společném chatu komentuje fotku tak, že Jirkovi doveze večer jen rýži, že mu určitě omáčka zbyde ještě k večeři. 😀

Po jídle Jirka posílá info, že mu píšou novináři z blesku, tn.cz a rozhlasu, zdali by jim neposkytl rozhovor. A tak se s námi radí. Na jednu stranu ho to láká, ale na druhou je z toho už teď nervózní a to na to ještě ani nekývnul. Zdvořile tedy odmítá. Přemýšlím, zdali bych já na to měla koule a asi ne. 😀 Sice nemám problém se s někým dát do řeči, ale zároveň jsem dost stydlínek, myslím, že dokonce větší než Jirka. A hlavně často rychleji mluvím, než myslím. Takže by to dopadlo katastrofálně. 😀

Oba stydlínci a občasný extroverti. Jak my jsme to mohli dát dohromady? To nevím. 😀 Vlastně nás k tomu dokopala naše kámoška Martinka. Jinak bychom asi zůstali u psaní a zdravení. 😀 Ani už nevím, kdo udělal ten první krok. Těžko uvěřit, že v květnu by to mělo být 13 let, co jsme spolu. Strašně to letí. I ten pobyt po nemocnicích, se nenaděju a budu moct balit na Zéland. Už, aby to bylo. Jdu cvičit, ať tomu trochu pomůžu. Pa

Líbí? sdílej… 🙂

Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)