DEN 1 – KONEC

Je pátek, v práci mám pár věcí nedokončených, ale nespěchá to a dodělám je v pondělí. Takže vypínám, hezky se rozloučím a popřeju pěkný víkend a hurá vyrazit, ať jsme co nejdřív s rodinou v Prosetíně na grilovačce/oslavě. Je vedro pojedu nalehko, kraťasy, tenisky.. bez rukavic.. jen motorkářská bunda a povinná helma. Pěchujeme dárky a melouny do kufrů a rozkládám rovnoměrně váhu na obě strany. Chčije ze mě. (ano tento blog bude používat vulgární výrazy, sexistické narážky a hrubé dvojsmysly).

Jedem, hurá, vítr mě ochlazuje skrz polorozepnutou bundu, pojeud přes chrudimskej obchvat, jezdí se tam svižněji.

Jedem v koloně už od sjezdu, před námi je hezké BMW, zatím nepředjíždím, protože vypadá, že sám je bržděnej někým dalším… exit chrudim sever, brzdička konečně sjíždí tak jedem!

Kačka něco povídá a já klasicky neslyším, protože interkom nepřekřičí sílu větru v helmě.

Najednou se velká stěna přesunula z protisměru do našeho a bávo se tomu začalo vyhýbat. Slyším první náraz a instinktivně se taky vrhám doleva abych unikl nebezpečí. Než oči a mozek cokoliv vyhodnotí, něco neviditelnýho nás zastavuje na místě, je černo a ticho.

Otevřu oči a vidím před sebou stěnu z aut, svou ženu čelem k zemi jak se nehýbe a nijak nereaguje je skoro napasovaná v nárazníku nějakého miniauta, ale je ke mně spíš zády a nevidím žádné zranění.

Dopíči, zabil jsem si ženu, dopíči. Má odkrytá bedra a ta se hýbou! Žije! Kurva jo!

Koukám na svoje nohy.. levá je v cajku, bez bot, pravá je na hodně místech popraskaná.. paleček sotva drží, kotník je otočenej, masíčko má divnou barvu a stehno mám 2x větší než obvykle…

Nic mě nebolí.. zajímavý… jen asfalt nepříjemně pálí a cejtím kamínky ze silnice, jak mě tlačí…

Křičím o pomoc.. připadám si hrozně maličký mezi troskami těch aut. Slyším ženu, jak panicky vykřikla.. že by nás zahlédla? Najednou se ukazuje anděl v podobě doktora, který byl asi v tom bávu, nebo zastavil první.. uklidňuje nás, mluví na nás.. teče na nás odněkud olej horkej. Tak nás opatrně táhnou za bundy dál… moje noha tak nějak divně plandá… Na Kačce pořád nevidím žádné zranění. Všichni se očividně bojej poranění páteře, cejtim se nahoře naprosto ok ale to i dole, takže jim věřím a nehýbu se. Volají záchranku, vrtulník.. jmenuje zranění.. Kaččino popisuje jako horší.. probrala se.. začíná hekat. Uklidňuje ji. Povídají si. Stříhají z ní kalhoty. Má asi otevřené zlomeniny. Přijde mi, že moc nekrvácím na to kolik masíčka a kostiček a šrámů vidím…

Hasiči jsou tu.. Doktor je koordinuje.. borec… stříhaj nás z bund, ten asfalt pálí… věnujou se hlavně Kačce, jeden hasič se od ní zvedl z dřepu a udělal maličký krok zpět směrem ke mně.. kopl mě do kotníku, kde se mi rozhoupal palec na kůži.. tak řeknu kurva bacha, ale spíš jen tak ze zvyku, než že bych to fakt cítil.. jsem kokot, omlouvá se, že nechtěl. Pracujou luxusně… slyším sanitky… vrtulník prej až za 30 minut.. měl bejt pro Kačku jedem oba sanitkou.. od Chrudimi.. do Hradce! Nakládání na nosítka je masakr, všude to tlačí a škrábe, na kotníku nemám kůži a dřu s ním celou cestu o kraj nosítka… zajímavý to najednou cítím…

Jsme v nemocnici, týmy už nás čekaj, někdo mi geluje bimbase a že mi něco udělaj prej…budu mít pocit, že se mi chce čůrat… ha cévka…

Ležím tam nahej na stole, nade mnou parta profíků, koukaj na nohu u kotníku.. a jen slyším „tohle je na sračky“… usínám.